Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Luba Skořepová slaví devadesátiny

autor: archiv

Luba Skořepová je ve svém věku nesmírně činorodá a přímo čiší nápady. Nejen, že aktivně hraje na scénách Národního divadla, Městských divadel pražských, a také v divadle v Řeznické, resp. U Valšů, ale stále vymýšlí i nové projekty.
Narodila jsem se v Náchodě (21. září 1923). Důležitá pro mě byla v dětství moje babička, které jsem už jako malá pořád dávala všetečné otázky. Bylo mi asi pět let, když jsem se jí ptala: Babičko, k čemu ten život je? Proč jsme tady? Co tu máme dělat? A ona odpověděla: Jsme tady pro druhé. Abychom je zachraňovali, pomáhali jim. Každý tvor má právo na život. A na tahle její slova si to teď vzpomínám čím dál tím častěji. Mám pocit, že to dnes lidé nevědí. Mezi lidmi je spousta lží, sobectví, a málo radosti. A přitom je ten svět tak pěkně udělaný, ale co je to platné, když si to lidi nedokážou užít, a radovat se z toho, že jsou na světě?“

Na které období své umělecké tvorby nejraději vzpomínáte?
Víte, já jsem se úplně zamilovala do herectví, a i přes protesty rodičů jsme se rozhodla ho studovat. Na konzervatoři nás učil Lála pešek a Anna Iblová. Iblová byla dáma – herečka, a Pešek nám pořád říkal, že když chceme dělat herectví, že se musíme všeho vzdát, a věnovat se jenom tomu. To nejede dělat jen tak napůl, říkal. Pro mě byla krásná doba, když jsem byla společně s dalšími ve Studiu Národního divadla u Jindřicha Honzla. To byl takový náš tatíček, vždycky jsme si mu sedli u nohou a on nám vyprávěl. Takže, když se mě ptají, do kterého období svého uměleckého života bych se chtěla vrátit, tak by to určitě byl ten začátek. Doba, kdy jsme o divadle toho moc nevěděli, ale šli jsme do toho naplno, a doslova to z nás tryskalo. Strašně nás to bavilo. Pamatuju se, že po válce všichni byli nabití, šťastní a měli v sobě spoustu energie. Peněz jsme měli málo, nebo vůbec žádné, ale moc jsme to neřešili. Společně s mým prvním manželem Josefem Pehrem jsme jezdili s loutkama. Bavilo nás hrát a tak jsme hráli všude, kde se dalo. Třeba jsme si otevřeli okno z bytu v prvním patře, a hráli jsme pro lidi dole.

V roce 1948 jste získala angažmá v Národním divadla, kde hrajete vlastně až dodnes Jaké vzpomínky máte na Národní?
Dobré, i ty smutnější. Zahrála jsme si tam za šedesát let na šedesát rolí. Poznala jsem tam spoustu skvělých herců, generaci velikánů, kterou dějiny vychrlily, a na které se už dnes ani nevzpomíná – Höger, Smolík, Fabianová a spousta dalších. A zajímavé režiséry jako Radok, Pleskot, Hudeček či Macháček. Režiséry jasného vidění, schopnosti střihů a skvělé práce s hercem. Byla to doba, kdy režiséři chodili na každou reprízu – pamatuju si, jak jsme se těšili a báli zároveň, když nás Macháček po každém představení v klubu známkoval. Někomu dal pětku, někomu jedničku, a každý se třepal... Příště to obrátil. Do klubu jsme chodili rádi, dvě deci vína byly tehdy za 5 Kč, a povídali o divadle kolikrát až do rána. Tehdy bylo všechno nové, neopakovatelné. Dnes se mi zdá, že je to všechno banální, opakovatelné, nepřekvapivé. Nepříjemné období bylo v době, kdy do Národního divadla přišel Ivan Rajmont, a naznačil nám důchodového věku, abychom šli do penze. Někteří mí kolegové to nesli velice špatně, a mně taky nebylo nejlíp. Ale začala jsem v té době dělat své programy ve Viole a v Řeznické, tak to nebylo tak zlé.

Které období pro vás naopak bylo životní krizí?
To byl ten střední věk. Vidím to až zpětně, ale v té době jako bych byla někým jiným. Nehrálo se mi dobře, ve vztazích se mi nedařilo, jako bych se připravovala k odchodu. Ale mám takovou teorii, že není třeba odejít, ale stačí poodejít. Pak, jako by se mi vyměnila krev, se mi zase začalo hrát dobře.

Vraťme se k Národnímu. Hrajete tu do dneška, a máte v Kolowratu dokonce vlastní pořad. A navíc, přišla i další nabídka.
To bylo pro mě překvapení. Oslovil mě tehdy Zdenek Potužil, a nabídl mi, abych hrála s nimi v Rokoku. Tam jsem dostala nějaké hezké role, nejvíc vzpomínám na Lakomce, který byl hodně netradiční, protože jsem Harpagona hrála já. Tam jsem spolupracovala také s dnešním ředitelem městských divadel pražských Ondrou Zajícem, a ten mě pak pozval, abych hrála v MDP i dál. Kromě Marvinova pokoje, a Holek z kalendáře, dodneška hraju taky Césara a Dranu, na který se přijela z Kanady podívat i sama autorka.

Teď chystáte oslova narozenin v divadle ABC.
To by měl být hezký večer v kavárně, kam chci pozvat všechny své přátele. Bude to vyprávění, možná písničky, a oslava. A mám i další plány – ráda bych udělala nějaké další podobné pořady. Kromě toho hraju ještě v Řeznické svoji Mydlibabu a taky Marii Antoinettu ve hře mladé autorky- jmenuje se to Pomluva.A ještě jsem hledala i další texty které by se daly udělat, a zaujaly mě antické Listy héter a taky nějaké Boccaciovy povídky.

Takže plánů máte spoustu?
To mám, snad mi bude zdraví sloužit.

17.9.2013 13:09:04 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

Časopis 25 - rubriky

Archiv čísel

Festivaly (2), Recenze (2), Rozhovory (1), Z éteru (3), Zprávy (1), Zveme ... (3)

reklama