Jan Riedlbauch – básník hrající na flétnu
autor: archiv
Hraju od dvanácti let. Tehdy jsem ve Strakonicích, ve svém rodném městě, slyšel dvojrecitál hoboj – flétna. Pan Hanták interpretoval Bozzu, Václav Žilka Debussyho Syringu. Hoboj mi byl blízký vábivou kantilénou a sladkým bukolickým nářkem. Ale nebyl učitel, ani možnost koupit nástroj, a protože na LŠU byla právě volná stará dřevěná flétna, dostalo prim flauto traverso.
Za profesionální dráhou jsem musel na soukromé hodiny k Milanu Munclingerovi do Prahy. Oba nás, kromě hudby samozřejmě, sbližovala i láska k výtvarnému umění a literatuře. Já už jsem měl své první nesmělé pokusy s verši za sebou… Když mi bylo čtrnáct, maminka mi k Vánocům darovala Dostojevského Výrostka. A Munclinger byl blázen do Bratří Karamazových… Potom jsem byl šest let na pražské konzervatoři žákem Petra Brocka a na AMU Františka Čecha. Komorní hru jsem si nenechal ujít na soukromých lekcích famózního flétnisty, sólisty České filharmonie Gézy Nováka. Jak ten uměl fantazijně uchopit flétnové sólo třeba v Debussyho Předehře k Faunovu odpoledni! Nebo v Ravelově Dafnisi a Chloé!
Ano, tam jsem působil sedm roků. Protože jsem ale byl zároveň dost vytížen sólovou hrou a pedagogickým působením, svou činnost jsem redukoval. Odešel jsem z divadla a přešel na konzervatoř. Psal se rok 1977 a já jsem tam dodnes. V té době jsem spolupracoval s řadou výborných muzikantů i souborů, jen namátkou – s houslisty Petrem Škvorem a Václavem Hudečkem, s klavíristy Františkem Kůdou a Ivanem Klánským, s Ensemble Martinů a s bratrem Josefem, s violistou Janem Pěruškou, s cellistou Janem Pípalem, s dechovými kvintety – Kvintetem 74, kvintetem Bohemia, s Novákovým dechovým kvintetem… A s Pražským dechovým kvintetem, světovým sdružením, jehož obnovu inicioval roku 1968 profesor konzervatoře flétnista Jan Hecl. Ta šňůra by byla opravdu dlouhá, takže: nyní hrávám s klavíristou Danielem Wiesnerem a především s kytaristou Miloslavem Klausem, laureátem světové soutěže Concours Internationale de Guitarre pořádané Rádiem France v Paříži. S ním přes dvacet let tvoříme Gran Duetto Concertante. Projeli jsme spolu nejen Evropu, ale vystupovali jsme i učili také na kurzech v USA, Mexiku, na Kubě, v Kostarice, Kolumbii…
Pocházím ze šesti sourozenců, jsem v pořadí čtvrtý, první rozený v jižních Čechách. Nejstarší Rudolf, akademický malíř a kdysi hráč na klarinet, sestra Anna, inženýrka ekonomie a skladatel Václav, dnes profesor HAMU a ředitel České filharmonie, se narodili v západních Čechách na Rokycansku. Tam, v Klabavě, zakotvil kdysi otcův kovářský rod z Bavorska. V matrikách jsme našli datum 1571 a jméno kováře Jana Ridlpaucha. S tím různopsaním příjmení máme ostatně během staletí potíže dodnes. Maminčin otec Vacík byl Čech, ale její matka, babička Anna Tauschek, pocházela z Horních Rakous. Oba moji rodiče měli výborný hudební sluch a byli dobrými amatérskými muzikanty: otec Rudolf hrál na akordeon a báječně improvizoval lidové písně na foukací harmonice – snad inspirován svým bratrem Bedřichem, který jako předposlední kovář rodu se naučil sám na křídlovku. Maminka Veronika krásně zpívala a v dětství hrála na housle. Odtud se datuje houslová inklinace bratra Josefa a sestry Marie, dnes členů orchestru FOK. Škoda, že nebyly v našem dětství peníze na nákup klavíru: to byl vždy sen sestry Anny, která dnes svou uměleckou duši realizuje alespoň v zahradní architektuře… A do rodiny přibyli i další kumštýři. Švagrové Lumír Vaněk, fagotista, a hobojista a skladatel Vratislav Petr Černík, dále švagrové – loutkoherečka Ljuba, varhanice Gabriela, flétnistka Zuzana. V mé současné rodině, díky péči ženy Jany, mají blízko k hudbě, poezii i dramatickému umění i obě mé dcery, Tereza a Veronika: Tereza píše básně jako já, vystudovala češtinu a francouzštinu, Veronika po absolvování češtiny a hudební výchovy studuje nyní režii a dramaturgii na DAMU.
Sklon k lyrice mám asi po mamince, expresivitu zase po tátovi. Vzpomínám, jak barevně uměla maminka vyprávět pohádky Němcové, Erbena, Andersena. Já se soustavně věnuji psaní veršů vlastně už čtyřicet let.
To určitě narážíte na konvolut básní Mateníky v jestřábově žlutém oku… Kompozici vybral a uspořádal můj přítel, excelentní český básník Jaromír Zelenka: Ano, mateníky – slovo, které si lidé často pletou s matečníky ve včelím úle. Ale mateník byl lidový tanec, který střídal liché a sudé takty, takže mátl tanečníka, aby musel měnit během tance krok. Pan učitel Režný, Strakoňák, výborný znalec folkloru a hráč na dudy, mi řekl, že tento tanec je vymezen prostorem Prácheňska, Horních Rakous a Bavorska, tedy regionu, kde se vyskytovali i moji předkové. Věru zvláštní, protože tuto informaci jsem získal až dlouho po vydání Mateníků…!
Ano. Zelená bříza, Zpěvy pro otce, to je pracovní dvojnázev knihy veršů, kterou bych rád věnoval tatínkovi, který nás opustil loni zjara, a Vojtěchu Matějkovi, bratru přítele Miroslava, který tragicky zahynul při autonehodě před třemi roky. Bylo mu pouhých třiadvacet… Ve sbírce budou samozřejmě i básně pro maminku, verše krajinné – naše blata, podhůří, také kraj českorajský, kde máme nyní venkovský dům. Smrt musí být vyvážena rudimentárností života, i když já jako barokně filozofující básník se vůbec nebráním temným propletencům jungovsky působící metafyziky. A kdo zná naše pošumavské únorové masopustní reje, ví, že v poezii – jako kůly v hluboké závěji – vytyčím i velký a jasný prostor nejen pro tvář člověka, ale i pro masku.
Ne, to má reálný podklad, to není jen něžné škádlení. Já jsem totiž dostal od francouzské vlády loni v září, za rok 2002, vysoké vyznamenání Francouzské republiky, datované Napoleonem Bonapartem z roku 1808. Byl jsem poctěn stříbrnou medailí rytíře řádu Akademických palem. Francouzsky to zní ještě honosněji: Le Chevalier dans l´Ordre des Palmes Académiques; a to za více než třicetiletou spolupráci Čechů s Francouzi na poli hudby francouzské i české, klasické i moderní, v kombinaci s moderními českými i francouzskými básníky, herci, často uprostřed obrazů našich i jejich moderních výtvarníků. Těch výstav, koncertů, recitování: malíři Louis Marcoussis, Auguste Herbin, básníci Francis Ponge, Yves Bonnefoy, Philippe Jaccottet, Henri Michaux, Yves Bergeret, skladatelé Serge Niggue, Jean-Claude Eloy… těch jmen a děl by byly opravdu stovky. Alespoň za všechny spoluzúčastněné budu jmenovat nedávno zemřelé přátele, skladatele Pavla Jeřábka a hlavně v Paříži donedávna žijícího Vojtěcha Saudka, skvělého člověka, a hudebního skladatele, s jehož francouzskou ženou, herečkou Agnes, jsme kombinovali Saudkovy skladby s přednesem Baudelaira, Verlaina, Tristana Corbiéra…
Ano, s Miroslavem Matějkou, flétnistou a vedoucím současného Ensemble Martinů pořádáme už šestý ročník. Festival se uskuteční na přelomu roku od 13. prosince do 18. ledna v Lichtenštejnském paláci na půdě HAMU. Za pozornost stojí třeba večer s názvem Soirée Prague – Paris, Sonatori Ensemble, Taková láska… se Smetanovým triem a poezií Josefa Kainara i předčasně zemřelého básníka, brněnského Karla Křepelky. Určitě by si posluchači a milovníci poezie neměli nechat ujít Ortenovy Elegie nebo poezii moderních autorů Lumíra Vaňka či Lubora Jeníka, hrdého a vyhraněného amerikanizujícího básníka, ignorujícího svůj těžký a nezáviděníhodný úděl vozíčkáře.
Petr Veber
Časopis 44 - rubriky
Časopis 44 - sekce
DIVADLO
Silný příběh Milena na prknech MdMB
Městské divadlo Mladá Boleslav jako druhou premiéru letošní sezony uvede příběh Milena z pera oceňovaného scen celý článek
HUDBA
Skunk Anansie se vrací do Prahy
Po střechu naplněné Forum Karlín se pod jejich taktovkou otřásalo v základech. Teď se kapela Skunk Anansie po celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Mezipatra 2024 - Queer osvobozuje
Festival Mezipatra každoročně představí kolem stovky českých i zahraničních filmů s LGBTQ+ tématy a jejich tvů celý článek