Scéna.cz 

Kočár do Vídně podle slavné filmové předlohy

Festival Moravský podzim ve spolupráci s Národním divadlem Brno připravil premiéru původní divadelní inscenace opírající se o novelu Jana Procházky Kočár do Vídně a o stejnojmenný film, který podle ní roku 1966 natočil Karel Kachyňa a k němuž působivou hudbu složil Jan Novák. „Dramatizace“ bude vycházet primárně z knižní předlohy, z filmu však bude použita Novákova hudba, kterou živě provede Ensemble Opera Diversa. Komorní příběh zoufalé venkovské ženy Kristy, které němečtí vojáci pro výstrahu oběsili manžela, se odehrává v posledních dnech druhé světové války. Krista touží pomstít manželovu smrt, a to vraždou mladého vojáka, který k ní přišel na statek a vyzval ji, aby ho koňským povozem odvezla do Vídně. Během cesty Krista čeká na vhodný okamžik pomsty; když však nastane, zabít nedokáže…

„Moravským rolníkům odjakživa sloužily tyto dobré vozy při všech příležitostech: zastaly křtinový kočár, svatební ekvipáž, pohřební lafetu, odvozily selata na jarmark, telata k řezníkům i báby k rodičkám… A nejednou byly i milostnou postelí.“ (Jan Procházka, Kočár do Vídně).
Zkoušení tohoto inscenačního projektu lze opravdu nejlépe přirovnat k cestě kočárem. Vydali jsme se se vší pokorou po stopách Jana Procházky a Jana Nováka a hledali ten správný směr mezi slovy a tóny. Nejprve bylo nutné si zvyknout, že naše jízda kočárem má vlastní rytmus a všichni, kdo na něm jedou, jsou jeho nedílnou součástí, a tedy, že každá replika nebo tah smyčcem je svého druhu krokem koňského povozu či cinknutím podkovy. Určující tedy bylo, kdo drží v rukou opratě, aby dokázal tento zcela „svébytný“ dopravní prostředek uřídit. A v tomto místě se naše společné putování v půli srpna nečekaně zastavilo. Připravený režijní koncept
Štěpána Pácla, doprovázený řadou schůzek nad textem a partiturou s dirigentkou Gabrielou Tardonovou i zástupci orchestru Ensemble Opera Diversa jsme museli vzhledem k náhlému onemocnění režiséra vložit do nových rukou. Opratě symbolicky i reálně převzala mladá režisérka Aminata Keita. Stejně jako postava Kristy se ani ona nezastavila před zátarasem či namířenou zbraní a vydala se znovu na cestu. Osudy Jana Procházky a Jana Nováka bychom velmi zjednodušeně mohli též vnímat jako „cesty kočárem“, které je vedly přes řadu překážek. Přesto si dokázali oba najít nečekané boční pěšiny i strmé úvozy, díky nimž i my můžeme dnes putovat ojedinělou krajinou příběhu, v němž se odráží naše křehkost a zranitelnost, stejně jako odvaha nikdy se nevzdat a zůstat navzdory dějinám i času člověkem.

Slovo Štěpána Pácla: Mezi cestou a nebem
Převést známé filmové dílo do scénického tvaru představuje vždy určitou výzvu. Inscenátoři se musí vyrovnat s úkolem, do jaké míry zachovat věrnost filmové podobě a splnit tak případná očekávání publika, a do jaké míry se od filmové podoby odklonit vlastním viděním a riskovat tak případné divácké zklamání z toho, že v divadelní inscenaci se nenachází příslušné momenty, pro které je daný film v oblibě. V případě brněnského Kočáru do Vídně a jeho jevištní podoby scénického koncertu toto dilema odpadá. Inscenace může vycházet hned ze tří zdrojů: vedle samotného Kachyňova filmu z filmové povídky Jana Procházky (jakési rozvinuté literární podoby původního filmového scénáře) a z hudby Jana Nováka, která vznikla pro Kachyňův film. Přičemž pro samotnou inscenaci se staly určujícími Procházkova literární předloha a Novákova filmová hudba. Výchozím bodem v promýšlení jevištní podoby bylo jisté přirozené napětí, které vzniká mezi Procházkovým dílem literárním a Novákovým dílem hudebním. Novák totiž svou hudbou Procházkův příběh neilustruje, ale dává komornímu příběhu válečné vdovy a dezertujícího německého vojáka na konci druhé světové války kontext a prostor. Vznáší ho do obecnější roviny příběhu o smysluplnosti pomsty a smysluplnosti lásky a odpuštění. Jako by Novák svou hudbou reagoval na místa, kde Procházka náš pohled od ústřední dvojice posouvá někam výš či dál, do hloubky lesa, do korun stromů, k vycházejícímu či zapadajícímu slunci. Ale nejde o hudební nebo literární ztvárnění okolní přírody; v obou případech jde o okamžiky, kdy se příběh dvou mladých lidí, pro svět a velké dějiny svou nepatrností zcela nedůležitých, stane příběhem nás všech, příběhem, který jako by se odehrál jednou kdysi, ale který se jakoby děje stále. Novákova hudba svou vnitřní rozměrností a napětím mezi hmotou smyčců, která pocitově i vizuálně vzbuzuje jistý pocit horizontály, a sólovými varhanami, které míří po vertikále vzhůru, poskytuje Procházkovu (a samozřejmě Kachyňovu) dílu rozměr přímo kosmický; zároveň podtrhuje a stvrzuje nevyhnutelnost tragédie, ve kterou cesta Kristy a Hanse vyústí. Krutostí vyhladovělý svět prahne po pomstě a po lásce zároveň. A řešení vkládá na bedra dvou mladých lidí, kterým po válce a po dějinách nic není, kteří jen chtěli žít. A zároveň Novákova hudba zvýrazňuje křehkost Procházkova příběhu. O tom, co se stalo mezi Kristou, která chtěla pomstít vraždu svého muže, a Hansem při jeho násilném pokusu dezertovat, vypráví jen Krista, ostatními svědky jsou němé stromy anebo mrtvý Hansův kamarád. Jako by Novákova hudba říkala: tam, tehdy v tom lese, se stalo něco podstatné, něco, co prozrazuje, kým vlastně jsme. Je to příběh, který lze rozumem těžko pochopit, ale díky Procházkovým slovům a Novákově hudbě jej lze zakusit, pocítit, a tak přijmout.
Světová premiéra 15. října 2021 v Mahenově divadle. V Národním divadle Brno se hraje pouze 6 repríz. Termíny + vstupenky na www.ndbrno.cz.