Scéna.cz 

Ach, ty ženy … mezi nebem a zemí

Podzimní premiéra tzv. double-bill Studia Dva ve Švandově divadle představil pod společným názvem Ženy mezi nebem a zemí dvě aktovky různých autorek: Lucille Fletcherová: Promiňte, omyl! v překladu Josefa Hlavničky a Andrzej Maleszka: Jašek (překlad Pavel Peč) v interpretaci Barbory Kodetové a Anny Šiškové. Režie se ujal domácí režisér Patrik Hartl. Nejen v tomto projektu se ukázala chvályhodná snaha Studia Dva dát velkou tvůrčí příležitost herečkám v tzv. nejlepším věku. Propojení dvou diametrálně tematicky odlišných her (i když Hartl poukazuje na spojnici mezi oběma aktovkami: „Inscenace vypovídá o dvou ženách v kritické životní situaci, která fascinujícím způsobem odhalí jejich slabosti i touhy. Vypovídá o dvou zcela jiných druzích lásky.“) se však ukázalo poněkud svízelné. A kromě toho, v tomto kontextu zůstává výkon Češky Barbory Kodetové poněkud ve stínu temperamentní Slovenky Anny Šiškové.

První část je věnována skoro detektivnímu příběhu ženy připoutané na lůžko, v odcizeném prostředí velkoměstského domu, kde jejími jedinými společníky jsou nejrůznější elektronická zařízení, ať už telefon, tak i sada obrazovek, které snímají přes kamery v domě různá zákoutí. Stejně neosobní jsou i hlasy, které sem přicházejí. Hrdinka se marně dovolává manžela, a poněkud nelogicky (pro dnešní dobu) se nechává spojovat přes ústřednu tu s manželem, tu s policií. Ona je ovšem, jak se zdá, jedinou živou bytostí – ty hlasy jsou milé, vstřícné, asertivní, a - naprosto neosobní. Drama osamělé ženy, která náhodně vyslechne rozhovor dvou vrahů, kteří mají zadání kohosi zabít, je z hlediska diváckého poněkud zvláštní. Je nám – na rozdíl od hrdinky – od začátku jasné, že obětí bude ona. Prostor 2x2 m a nepohyblivost hrdinky nedává příliš tvůrčího prostoru, vše je třeba vyjádřit jen hlasem, a omezeným pohybem na lůžku. I když Barbora Kodetová je dobrá herečka, přece jen je v jejím výkonu patrná určitá bezradnost a chvílemi i hlasový stereotyp. A kromě toho se nabízí srovnání s televizní inscenací, kde před lety excelovala Jiřina Šejbalová.

Druhý příběh je přece jen živější. Hrdinkou je neúspěšná herečka, které utekl manžel a zanechal jí vzpomínku v podobě plachého synka, který s ní komunikuje jen němě a věčně se uchyluje do pelíšku pod stolem. Téma rozporu mezi touhou po vlastním uplatnění, dokázání si, že ve své profesi něco dokážu, v kontrastu s povinnostmi a emocionální rozjitřeností matky, je blízké v různé míře všem dnešním ženám. A dobře víme, že nikdy nelze zcela vyřešit. To dává herečce do vínku daleko více možných nuancí projevu. Kromě toho Anna Šišková v sobě nezapře slovenský temperament a svou hrdinku rozehrává od až dětinsky hravé kočičky po rozhněvanou, zoufalou, hysterickou či životem zcela zdeptanou bytost.