Scéna.cz 

Tanec smrti v Divadle Na Vinohradech

Rozhodnutí uvést ve zkušebně vinohradského divadla komorní Strindbergovu temnou hru o věčném souboji mužského a ženského principu – TANEC SMRTI – mě z počátku udivilo. Dramaturgie divadel většinou dávají přednost modernější verzi, totiž Dürrenmattově Play Strindberg, která smazává konkrétní dobové souvislosti a dává příběhu nadčasový rozměr. Původní Strindbergovo dílo je dvojdílné, a nemilosrdně spěje ke katastrofě a absolutnímu rozkladu. Inscenátoři - tedy dramaturg MartinVelíšek a režisér Michal Pavlík - zůstali u prvního dílu, upravili jej tak, že působí ve své absurdnosti moderněji než Dürrenmattova existenciální hra. Epizodní role byly eliminovány, takže na scéně se objevuje jen trio postav – manželský pár, který slaví stříbrnou svatbu a příchozí, který je s oběma svázán vztahy z minulosti a stává se jakýmsi katalyzátorem příběhu.

Režisér Michal Pavlík si v inscenaci pohrává s různými žánry - setkáme se tu s téměř hororovou temnou groteskou, ale i lehkým konverzačním ping-pongem, černým humorem i dusivě psychologickou sondou. Na vzájemné manželské vztahy je pohlíženo s nadhledem a mnohé krutosti dlouholetého soužití jsou prezentovány jako svérázné hrátky manželů, kteří si tak zpestřují jednotvárnou šeď každodennosti. Žena zde není obětí, ale rovnocenným soupeřem v mnohaletém boji, v němž střídavě vítězí jedna či druhá strana.
Celý děj (hraje se bez přestávky) se odehrává ve značně zaprášené domácnosti s nevábným divanem, ošoupanými křesly a klavírem v pozadí. Dva skleníky po stranách ovšem doslova svítí. Označují totiž teritorium každého z protagonistů – právě v nich ukrývají vzpomínky, a trofeje. Zatímco kapitán tu má knihy, vyznamenání a také whisky, jeho žena vavřínové věnce, milostné dopisy, ale i pletení a karty. Atmosféru místa dokresluje nejen zvuk moře a křik racků, ale také stálý průvan, který povlává závěsem v pozadí. Je to zkrátka svět sám pro sebe, svět stále stejných frází, rituálů a her. Vymýšlejí na sebe ty nejhorší podrazy, ale zároveň je mezi nimi tiché souznění, kterému nemůže nikdo zvenčí rozumět. Oni prostě nedokážou žít jinak nežli v neustálém boji, a přitom nejsou schopni si představit život bez sebe navzájem. A tak se v jejich životě střídá svorné pomlouvání celého světa, kapitánova lhavá rétorika a ironické poznámky jeho ženy, teatrálně přehnané scény Alice (vždyť je to bývalá herečka!) s bojarským tancem, jako symbolem někdejší mladosti. Když do tohoto prostředí vstoupí Kurt, stává se pro ně nejen hromosvodem, ale i vítaným divákem. Je to hodný, vstřícný člověk, který se snaží pomoci. Není ovšem schopen odhalit, že to, co se před ním odehrává, je vlastně rafinovaná hra. Útěk před skutečnými problémy – opuštěností, nudou, nemocí. Hranice mezi skutečností a předstíráním je ovšem nejasná nejen přihlížejícímu, ale i protagonistům.
Kapitán Ladislava Freje byl jistě v mládí šarmantní muž, zatímco v této chvíli už je jen ubohou karikaturou sebe sama. Jako chameleón se však dokáže v mžiku změnit z bezmocné trosky v škodolibého činorodého mužíka, kterému páchané zlo dodává energii. Jeho žena Alice v provedení Hany Maciuchové není o moc lepší. Hoví si v masce báby v černém, s nabílenou tváří a nemožnou čepicí na hlavě. Přitom se ale dokáže správně rozparádit, když v expresivně přehnaných gestech přehrává velká rodinná dramata. Jejich společný tanec smrti má působivou atmosféru přízračnosti. Zároveň ukazuje, jak právě tímto podivným způsobem bojují proti entropii, rozpadání vztahu i sebe samých. Kurt Jaromíra Meduny působí jako z jiného světa. Distingvovaný pán v malých kulatých brejličkách je hodný a vstřícný, ale zároveň cítíme, že nebyl vždy takový. Má své tajemství. Například ve vztahu k Alici naznačí, že kapitán mohl mít kdysi pádný důvod zbavit se ho.
Nadsázka, kterou je Strindbergův text v interpretaci aktualizován, v sobě nemá tak dusivou bezvýchodnost, jak bychom očekávali, blíží se spíše beckettovskému vidění světa, který nám svou absurdností nenápadně prorůstá do reality dneška.