zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Tak nám zabili Švejka: Opravdu, paní Müllerová?

Tak nám zabili Švejka (Vršovické divadlo MANA)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Vršovické divadlo MANA uvedlo jako svou první premiéru sezóny 2026/27 inscenaci TAK NÁM ZABILI ŠVEJKA. Scénář podle románu Jaroslava Haška napsal a režie se ujal Dodo Gombár. Na jevišti se představuje pětice účinkujících: Antonín Holub, Denisa Pfauserová, Ondřej Černý, Tereza Vítů a hudebnice Lenka Titzová. Čtyři herečtí představitelé se postupně střídají v postavě Švejka i dalších rolích. Představení začíná hudebními vstupy, během nichž účinkující přinášejí na scénu mohutnou figuru dobrého vojáka Švejka. Ta není pouhou rekvizitou, ale také symbolem literární postavy, která za více než sto let své existence dávno překročila hranice původního románu. Švejk se stal mezinárodně známým fenoménem, získal vlastní kulturní život a postupně kolem něj vznikl téměř svébytný kult. Právě s tímto zbytnělým obrazem Švejka Dodo Gombár ve své inscenaci pracuje.

První doložená stopa Švejka v databázi českých divadelních inscenací vede do roku 1945, kdy jej uvedlo Divadlo V Pytli v Hrobu u Teplic. Databáze Institutu umění – Divadelního ústavu eviduje pod heslem Švejk kolem osmdesáti inscenací. Nejčastěji se objevuje název DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK, následovaný tituly OSUDY DOBRÉHO VOJÁKA ŠVEJKA a prostým ŠVEJK. Pozoruhodné přitom je, že ani shodný název neznamenal totožnou dramatizaci. Jen pod názvem Osudy dobrého vojáka Švejka nacházíme úpravy Antonína Fencla, Františka Kliky, Jana Grossmana, Václava Lohniského, Stanislava Moši či Romana Sikory. Haškův román se však stal také inspirací pro svébytné interpretace, které už názvem naznačují odlišný pohled na známou látku. Připomeňme například ŠVEJKOVA VNUKA v Národním divadle v Praze (2002) nebo ŠVEJKA 2022 v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích (2022). Právě tato rozmanitost dokládá, že Švejk není pouze literární postavou, ale také prostředkem k úvahám o lidské mentalitě, mocenských poměrech a nesmyslnosti války.

Osobitou kapitolu představuje inscenace ŠVEJKŮV VNUK, uvedená v Národním divadle v Praze roku 2002. Její autor Luboš Balák v rozhovoru pro náš portál přiblížil okolnosti vzniku hry. Národní divadlo a Český literární fond tehdy vypsaly soutěž na původní českou hru, v níž Balák uspěl s textem Městečko. Ten byl však pro první uvedení v Národním divadle považován za příliš temný, a tak se hledala jiná možnost. „Měl jsem rozepsaného Švejka a bylo. Pro mě byl zase moc veselý,“ vzpomínal autor. Přiznal také, že na dokončení hry neměl mnoho času. Další neotřelý pohled nabídlo Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích inscenací ŠVEJK 2022. Režisér Marián Amsler svěřil titulní postavu Natalii Drabiščákové a vedle ní nechal vystoupit samotného Jaroslava Haška v podání Tomáše Kobra. Švejk tak získal nejen ženskou představitelku, ale také možnost pomyslného setkání se svým autorem. Obě inscenace ukazují, že Haškovo dílo nemusí být na jevišti pouze převyprávěno. Může se stát východiskem pro zcela nové dramatické situace a otázky.

Dodo Gombár svěřil postavu Švejka všem čtyřem hercům a herečkám. Tento režijní záměr však ve výsledku nepůsobí zmateně, právě naopak. Každý z účinkujících vnáší do postavy odlišnou energii, vycházející z vlastního hereckého naturelu, přesto všichni zůstávají pod jednotným režijním vedením. Najednou nevnímáme Švejka jako jedinou konkrétní osobu, ale jako postavu, která prochází dějinami a získává stále nové podoby v divadle i filmu. Takové pojetí můžeme chápat také jako hold všem dosavadním představitelům a představitelkám dobrého vojáka Švejka.
Gombár jako autor dramatizace současně pracuje s tím, jak hluboko Švejk pronikl do společenského povědomí. Může si proto dovolit výrazné zkratky a rychlé proměny jednotlivých situací, neboť spoléhá na všeobecnou známost stěžejních pasáží Haškova románu.
Nejcennější na jeho práci s textem je však skutečnost, že se téměř zcela vyhnul Švejkovým rozsáhlým anekdotickým odbočkám, v nichž hrdina přerušuje děj vyprávěním zdánlivě nesouvisejících příhod a vzpomínek. Gombár tak neochuzuje postavu o její charakter, ale zbavuje dramatizaci vypravěčských pasáží, které by na jevišti mohly brzdit spád jednotlivých situací. Do popředí vystupuje samotné jednání postav, jejich vztahy a absurdita světa, v němž se pohybují.
Poručík Lukáš, feldkurát Katz, paní Müllerová, hospodský Palivec a řada dalších postav se střídají v pestrém kaleidoskopu, který však nepůsobí chaoticky ani cizorodě. Zásluhu na tom má nejen přesné režijní vedení, ale také živě interpretovaná hudba Gabriely Vermelho v podání bubenice Lenky Titzové. Ta svými rytmy podtrhuje jednotlivé situace a zároveň vytváří scénické ruchy, zejména prostřednictvím činelů. Na hereckých výkonech Antonína Holuba, Denisy Pfauserové, Ondřeje Černého a Terezy Vítů lze ocenit především výrazovou pestrost a schopnost rychlých proměn - jako by si před divákem neustále vyměňovali pomyslné masky. Z přísných, autoritativních, někdy až krutých postav se během okamžiku proměňují v dobráckého, zdánlivě naivního Švejka. Tyto přechody jsou přirozené a čitelné, aniž by narušovaly kontinuitu vyprávění. V některých výstupech se navíc objevují skutečné groteskní obličejové masky. Jejich nehybná mimika zachycuje výraz od podbízivého úsměvu až po děsivý škleb. Výrazně modelované oči, ústa a nosy ještě umocňují jejich znepokojivý účinek.

Autorka výpravy Linda Holubová oblékla čtveřici herců do jednotných černých stejnokrojů, které svým střihem připomínají spíše uniformy železničních zaměstnanců než tradiční vojenské mundúry. Kostýmy postrádají hodnostní označení i výložky, a umožňují tak snadné přechody mezi jednotlivými postavami. Vojenský charakter podtrhují vysoké šněrovací boty. Výrazným barevným kontrastem je kostým hudebnice Lenky Titzové – červený komplet doplněný bílou blůzkou s nápadným fiží. Horizont scény vyplňuje obraz krajiny v temně rudých a černých tónech. Můžeme v něm spatřovat frontovou linii stejně jako zdánlivě poklidnou krajinu, do níž pronikla válečná vřava. Právě tato významová nejednoznačnost dává scénickému obrazu další rozměr.

Samotný název inscenace TAK NÁM ZABILI ŠVEJKA je zjevnou parafrází slavné úvodní věty Haškova románu: „Tak nám zabili Ferdinanda, paní Müllerová.“ Současně však otevírá otázku, jaký byl další osud dobrého vojáka Švejka, jehož příběh zůstal po smrti Jaroslava Haška nedokončený. Dodo Gombár se k této záhadě vrací prostřednictvím fantazijního intermezza u spisovatelova hrobu. Za přítomnosti duchařského média se účinkující pokoušejí navázat spojení se samotným Haškem a zjistit, jaký byl Švejkův další osud. Průběh této neobvyklé seance se snaží zachytit také média. Celý výstup balancuje na hranici absurdity a grotesky, ale zároveň odhaluje téměř dogmatickou potřebu dobrat se pravdy za každou cenu, třeba i prostřednictvím postupů, jejichž věrohodnost je více než pochybná.
Vedle mohutné, až zbytnělé figury Švejka pracuje Dodo Gombár také s jeho drobnou marionetou. Tento výrazný kontrast nabízí další možnost, jak na známou postavu nahlížet. Zatímco obří Švejk připomíná rozměr, jakého dosáhl v našem kulturním povědomí, jeho loutková podoba jako by nás vybízela k opačnému pohledu. Zmenšeme si Švejka, posviťme si na něj a prozkoumejme jej pomyslným drobnohledem. Co jsme při všech jeho divadelních a filmových proměnách přehlédli? A co se skrývá za všeobecně známou podobou dobráckého vojáka? Jaký vlastně je coby obyčejný člověk? Nebo jím není?

Inscenace TAK NÁM ZABILI ŠVEJKA souboru Vršovického divadla MANA nabízí mnoho otázek a na některé z nich také odpovídá. Nezahlcuje diváka encyklopedickým nánosem vědeckých pravd. Gombárův text před námi spíše rozmisťuje pomyslné rozcestníky a symboly. Právě v této úspornosti spočívá jeho největší síla. Je na každém z nás, zda se vydáme stejným směrem jako autor, zvolíme cestu opačnou, nebo zůstaneme neutrálními pozorovateli. Pohybová složka, písňové vstupy, živá hudba i herecké výkony vytvářejí soudržný inscenační celek, který dokáže pobavit i přivést k zamyšlení. Tak nám zabili Švejka – opravdu, paní Müllerová?

★★★★★

🎭 Tak nám zabili Švejka, Dodo Gombár podle románu Jaroslava Haška
Scénář a režie Dodo Gombár; dramaturgie Věra Mašková; výprava Linda Holubová, pohybová spolupráce Tomáš Rychetský a hudba Gabriela Vermelho.
Hrají: Antonín Holub, Denisa Pfauserová, Ondřej Černý, Tereza Vítů a hudebnice Lenka Titzová.
Vršovické divadlo Mana, světová premiéra 6. října 2026.

📘 www.vrsovickedivadlo.cz

12.10.2026 18:10:28 Josef Meszáros | rubrika - Recenze

Časopis 47 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Asociace profesionálních divadel ČR

Články v rubrice - Recenze

Léčitel: umět si odpouštět a usmířit se

Jan Jankovský (Léčitel)

Divadelní spolek Kašpar uvedl 7. listopadu 2026 v premiéře inscenaci LÉČITEL irského dramatika Briana Friela. ...celý článek



Časopis 47 - sekce

LITERATURA/UMĚNÍ

Výtvarné tipy 47. týden

Starobylé stavby II: Hagia Sophia

Starobylé stavby III: Chichén Itzá
Velkolepé mayské město je považováno za jeden ze sedmi novodobých divů s celý článek

další články...