Scéna.cz 

Svatý na mostě

Svatý Jan na mostě je všeobecně známou postavou mezi středoevropským obyvatelstvem. Podobně známá je i legenda o tom, jak se na most světec dostal. Co tomu říká historie, už tolik zájmu nevzbuzuje. Tento rok se však svatý Jan Nepomucký stává zvlášť sledovanou postavou díky významnému výročí. Jeho svatořečení v roce 1729 patří také k devítkovým rokům – paradoxně tak jako události jeho životu a osobě nanejvýš protikladné a sice první pražská defenestrace v roce 1419, kterou započaly husitské války. Obojí oslavy skýtají velký prostor pro ekumenu a bude zajímavé sledovat, jak různé církve s tématem naloží.

Hagiografie má o životě sv. Jana Nepomuckého celkem jasno. V reálném pohledu ale vyvstávají četné otazníky a ukazují se velké mezery. Ví se, že pocházel z městečka Pomuku (nebo Nepomuku) patřícího cisterciáckému klášteru na Zelené Hoře u Plzně, ale datum jeho narození není známo, dá se na něj však usuzovat podle funkcí, které zastával a které vyžadovaly určitý věk. V šedesátých letech 14. století se objevuje v dokumentech jako notář na pražské konzistoři. Zřejmě byl schopným úředníkem, protože jeho kariéra rychle stoupala a záhy se mu díky několika funkcím podařilo získat do statek prostředků, aby si mohl splnit své životní přání a vydat se na studia. Byl jmenován oltářníkem při kapli sv. Erharda a sv. Otýlie v katedrále sv. Víta – to ještě nemohl tušit, že zde nalezne svůj hrob. Stal se farářem u sv. Havla a také vyšehradským kanovníkem.
Práva se rozhodl studovat na místě nejvhodnějším a sice na univerzitě v Padově. Byl pilným studentem, studium zdárně dokončil a z Itálie si odnesl titul doktora práv. Mezitím se ale v Praze odehrály důležité změny. Zemřel arcibiskup Jan Očko z Vlašimi a jeho nástupcem se stal Jan z Jenštejna. Zpočátku společník králova hýření, avšak po své konverzi velký asketa a kritik králova chování. Následky se daly čekat, brzo dochází k roztržce mezi králem a arcibiskupem. V tomto okamžiku se ještě problémy Jana z Pomuku nedotýkají. Naopak opět povýšil, stal se arcijáhnem žateckým a nakonec generálním vikářem.

Ke střetům arcibiskupa a krále Václava IV. docházelo nezřídka a z různých důvodů, podíl na vyprovokování měly obě strany. Poslední konflikt, v němž šlo o opata kladrubského kláštera, vyústil v tragédii. Václav IV. a jeho rádci chtěli opět arcibiskupovi vypálit rybník a měli v úmyslu po té co starý opat zemře, zrušit klášter a vytvořit biskupství, které by získal nějaký králův oblíbenec. Arcibiskup byl ale rychlejší a když opat zemřel a mniši zvolili opata nového, schválil jeho volbu prostřednictvím dokumentu podepsaného Janem z Pomuka. Králova reakce nepřekvapila, rozzuřil se a vyhrožoval arcibiskupovi smrtí.
Při jednáních, která ještě mohla přinést smír, se neovládl a poručil arcibiskupa a jeho doprovod – Jana z Pomuka a další dva kněze zatknout. Janu z Jenštejna se podařilo ve zmatku uniknout a tak byli zajištěni jen tři kněží. Byli odvedeni k výslechu, nejdříve na Hrad a pak do Staroměstské rychty, kde byli podrobeni mučení. Král už asi mezitím poněkud ochladl a když se nedozvěděl nic o arcibiskupových intrikách, nechal je propusti, ale museli odpřisáhnout mlčenlivost. Bohužel Jan z Pomuku mučení nepřežil. Podle antropologických výzkumů, ukončila jeho život rána, která mu prorazila lebku a možná ji zasadil ve vzteku sám král. Janovo mrtvé tělo bylo svázáno do kozelce a večer v 9 hodin 20. března 1393 svrženo z mostu do Vltavy.
Jaké byly jeho další osudy se přesně neví, podle legendy se ukázala nad vodami světla – oněch pět hvězd, které dodnes zdobí jeho hlavu a rybáři tak mohli Jana vytáhnout z vody a pohřbít v nedalekém klášteře cyriaků. Za nedlouho byl skutečně pohřben v katedrále sv. Víta právě před vstupem do kaple sv Erharda a sv Otýlie.
Jeho hrob začal brzy přitahovat lid díky různým zvláštním okolnostem, ale na svatořečení bylo ještě příliš brzy. Jan z Jenštejna odcestoval do Říma, kde papeže informoval o nehorázném činu krále. Papež Bonifác IX. ale v oné době rozkolu církve potřeboval spíše podporu římského krále Václava než Jana z Jenštejna, a tak proti králi nic nepodnikl. Zklamaný Jan z Jenštejna se po ještě několika pokusech o vyjednávání nakonec definitivně vzdal své funkce a zůstal v Říme, kde v roce 1400 zemřel. Je pochován v kostele sv. Praxedy, kde je k vidění jeho náhrobek.

Jan z Pomuka zatím nenápadně působil v našem prostředí, léčil a zachraňoval, ale také trestal své urážky a tak si postupně vytvářel pověst zázračnosti. Již nedlouho po jeho smrti se o něm rozepisují kronikáři. Nikde zatím není zmínka o tom, že by byl zpovědník královny a zahynul kvůli zpovědnímu tajemství. S tím poprvé přichází rakouský kronikář Tomáš Ebendorfer v roce 1450 a od té doby už je Jan z Nepomuka bez této hodnosti nepředstavitelný. Tento fakt pak opakují další kronikáři a literáti až se stal i hlavním podnětem ke kanonizaci, přestože historické bádání v jejím průběhu žádné důkazy nepřineslo. Větší váha byla připisována legendárnímu podání. Svatého Jana Nepomuckého si oblíbili Habsburkové a to mělo jistě velký vliv na to, že proces svatořečení byl po velkém úsilí mnohých dotažen k úspěšnému konci. 19. března v roce 1729 se konala velká kanonizační slavnost v lateránské bazilice sv. Jana.
19. března tohoto roku budeme tedy oslavovat zrození světce, s jehož sochami a kostely se můžeme setkat na nejneuvěřitelnějších místech naší planety a jemuž co do popularity žádná postava z našeho panteonu nemůže konkurovat. A přesto mu sláva nevstoupila do hlavy a zůstává stát kdesi stranou jako skromný svědek dění v našich vesnicích a městečkách a neobejde se bez něj žádný most i můstek. „Netíhl k extrémům a nevynikal žádnými nadprůměrnými schopnostmi, nebyl ani amorální ani asociální“, zní Janova charakteristika v podání moderní historie. Ať už byl zpovědník nebo ne, byl to prostě slušný člověk, který konal do bře svou povinnost. A proč by právě tací nemohli být nejlepším příkladem pro naši dobu?