Scéna.cz 

Jak vznikal výjimečný film Dvě slova jako klíč

Do kin právě vstupuje nový český film Dvě slova jako klíč, který je v mnoha ohledech výjimečný a stojí nejen za pozornost, ale i za návštěvu kina. Jde o volné pokračování úspěšného a oblíbeného snímku Úsměvy smutných mužů, stejně jako „Úsměvy“ vzniknul film podle knihy Josefa Formánka, natočil ho znovu režisér Dan Svátek, v roli Formánka září David Švehlík a vrací se i postavy v podání Ivana Fraňka nebo Jaroslava Duška.

„Neměl bych to říkat, když je to podle mé knihy, ale Dan Svátek natočil opravdu krásný film. Je to nádherný pás obrazů z celého světa,“ říkal spisovatel Josef Formánek během představení filmu na festivalu v Karlových Varech.
Film se totiž natáčel doslova a do písmene po celém světě a vedle skvělých českých herců v něm hrají i mezinárodní hvězdy jako Pierre Richard, Daniel Olbrychski nebo Jana Nagyová.
„Je to film, který se ti opře do srdce. Blbý je, že ho hodně probrečíš. Nes nad proto, že je smutný, ale že je tak krásný. Nic podobného u nás dlouho nevzniklo, možná nikdy“ líčil už dříve Jaroslav Dušek.
Spisovatel Josef Formánek a režisér Dan Svátek se poznali před více než deseti lety. Jeden druhého považují za blízkého kamaráda a jejich přátelství dalo vzniknout už dvěma filmům.
„Pracovali jsme na Úsměvech smutných mužů a pak prožívali jejich úspěch. Josef mi pak řekl, že píše něco, co je ještě filmovější. A Dvě slova jako klíč taková opravdu byla, svým rozsahem a skládáním příběhů. Je to můj oblíbený styl, mám rád dějové linie, které se prolínají,“ vypráví režisér Dan Svátek.

Spojení Formánek – Svátek dokladuje i fakt, že sám Josef Formánek se natáčení Dvou slov jako klíč účastnil, což u autora předlohy nebývá obvyklé. „Byl s námi docela často, a musím říct, že mě nabíjel svojí přítomností. Neměl žádnou potřebu radit, jak mají co herci zahrát nebo jaký by měla mít kamera záběr. Tím, že byl na místě, všechno získávalo větší autentičnost a mně to dodávalo sílu,“ přibližuje Svátek.

Dvě slova vznikala po celém světě, kromě Česka natáčel štáb také ve Francii, Dánsku, Indii, Himalájích, New Yorku, Japonsku nebo v Indonésii na ostrově Siberut. „Cestovali jsme s malým štábem, třeba na indonéský ostrov Siberut jsme vyrazili jen v osmi lidech. Často jsme si pomohli přímo na místě a štáb doplňovali místními filmaři. Ten největší jsme měli v Indii, kde jsou díky náročným Bollywoodským projektům zvyklí pracovat v mnoha lidech,“ vzpomíná Svátek.
Jedna z příběhových linií filmu sleduje japonského byznysmena, který se chce smířit se svou dospělou dcerou a vyrážejí spolu na cestu přes Indii až do Himalájí. „Třeba japonští herci Yuki Iwasaki a Gen Sato se pro film hodně obětovali. Natáčení jejich příběhu provázely asi největší strasti, pro oba to znamenalo desítky hodin cestování, ať už letadlem nebo autem a často i pěšky. Jejich přístup byl pro nás opravdový dar,“ vypráví Dan Svátek.

Obsazení zdobí dvě legendy evropského filmu Daniel Olbrychski a Pierre Richard.
„Někdo píše scénáře hercům na tělo, já si některá obsazení vysnil už při čtení knihy. Zrovna Daniela Olbrychskiho jsem si v jeho roli představoval už, když jsem knížku četl. Zrovna v jeho případě to bylo poměrně snadné. Souhlasil. Bojovali jsme jen s jeho pracovním kalendářem a našimi termíny ale vyšlo to,“ popisuje Svátek.
Dostat do filmu Pierra Richarda bylo o poznání napínavější. „Dan Pierrovi Richardovi napsal dopis a on slušně odpověděl, že už je starý, a Dan mu napsal znova dopis, že jeho tvorba rozsvěcovala temné roky za jeho mládí a hrozně by nás to těšilo. A na ten srdcervoucí dopis mu Pierre Richard odepsal, že tedy do toho půjde,“ vysvětluje spisovatel Josef Formánek.
Slavný herec se nechal přesvědčit, ovšem neměl čas, protože v té době natáčel snímek Jean du Barry s Johnnym Deppem. Svátek a jeho štáb proto Richarda na pár dní doslova ukradli a potřebné scény s ním natočili. „No a nakonec jsme se letos potkali v Cannes, kde jsme Dvě slova jako klíč představovali a film Jean du Barry tu měl premiéru a byl otevíracím filmem festivalu,“ uzavírá Svátek.
Podle něj pak mezi takové hvězdy patří i Ivan Franěk. U nás méně známý herec točí především v zahraničí, naposledy se představil ve francouzském velkofilmu Tři mušketýři, hrál v oscarové Velké nádheře Paola Sorrentina, ve Válce policajtů s Gerardem Depardieuem či z v Anny Luca Bessona.

Část příběhu i filmu se odehrává v Indonésii, na ostrově Siberut 150 kilometrů od Sumatry v Indickém oceánu, kam se spolu vydávají postavy Davida Švehlíka a Ivana Fraňka. Spisovatel Formánek zde během svého života strávil hodně času, odehrává se zde i jeho vůbec první kniha. Přes své dlouholeté přátelství s lidmi z místního kmene Mentawajců , kteří se stále živí sběrem a potravu si obstarávají lukem a šípy jako před tisíci lety, však k ostrovu a jeho kultuře stále chová velký respekt.
„Nikdy tam nebudu doma, budu tam vždycky cizincem, ale je to druhé místo na zemi, kde se cítím jako doma,“ popisuje.
Na Siberutu chtěli tvůrci natáčení filmu začít, své plány však museli změnit a nakonec zde natáčení filmu uzavřeli. Herci a malý štáb se vypravili přímo do míst v džungli, která Formánek popisuje ve svých knihách. Z autora předlohy se Josef Formánek stal průvodcem štábu a překladatelem. „Josef nás vzal přímo tam, kde jeho dechberoucí knihy vznikaly, ke kmenům v džungli, u nichž přebýval. Stal se prostředníkem mezi dvěma světy a nám najednou jeho knihy ožily před očima,“ vzpomíná režisér Dan Svátek.

Tvůrci přebývali přímo v džungli ve vesnici s domorodci daleko od civilizace, spali společně s Mentawajci na podlaze v dřevěných chýších, v tropickém prostředí se museli vyrovnat s vedrem, vlhkem i komáry. „Zážitků jsme měli nepočítaně, bylo to opravdové dobrodružství,“ vypráví Svátek. „Pepa nás strašil třiceti druhy jedovatých hadů. Na toaletu jsme chodili do džungle, jak jinak, s vědomí jedovatých hadů to nebylo vždy příjemné. Ale nakonec jsme byli ostří hoši a chodili i v noci.“
Díky Formánkovým znalostem jazyka domorodců se pak mohli členové místního kmene zapojit i do natáčení. „Jednou jsme točili scénu, kdy se postavy David a Ivana účastní lovu. Mentawajci loví lukem a otrávenými šípy. Hodně jsem gestikuloval a kameraman Kuba Šimůnek suše pronesl, jestli by se radši neměl vyměnit šíp s otrávenou špičkou za dřevěný. Za chvíli po tom jsem samozřejmě o hrot šípu zavadil. „Tak teď bys měl tak minut nebo dvě života,“ řekl klidně Josef,“ uzavírá Svátek.